Někdy se nás rodiče ptají, co se děti v lesní školce vlastně učí. Když se dívají přes plot nebo přijdou poprvé na návštěvu, vidí děti, jak běhají po zahradě, šplhají po kmenech, hrabou se v hlíně nebo si něco staví z klacků. Může to působit, jako by si „jen hrály“.
A právě v tom jen se skrývá mnohem víc, než je na první pohled vidět.

Zahrada Jaaty je živý prostor, který se každý den proměňuje. Učí děti svým tempem, beze spěchu a bez nátlaku. Když dítě přelévá vodu, poslouchá její zvuk a sleduje, kam teče. Když zkouší vyšplhat na kládu, učí se důvěřovat svému tělu, poznávat vlastní hranice i radost z překonání malého strachu. Hlína chladí v dlaních, dřevo voní a oheň zahřívá — svět dává smysl skrze smysly.

Velkou roli hraje rytmus dne a roku. Ráno se zahrada probouzí, přes den žije a večer se ukládá ke klidu. Děti se učí vnímat, kdy je čas hry, kdy práce, kdy společného jídla a kdy ticha. Proměny ročních období nejsou tématem k vyprávění, ale každodenní zkušeností — v blátě, jinovatce, prvních pupenech i letním prachu.

Důležitou součástí jsou ruce. Ruce, které míchají těsto, nosí dřevo, zametají, staví a pečují. Děti zažívají, že jejich činnost má smysl. Že to, co udělají, zůstává. Že jsou součástí místa, o které se společně staráme.

A pak je tu společný čas. Domlouvání, sdílení, radost i drobné neshody, které k soužití patří. Průvodci stojí nablízku, připraveni pomoci, ale zároveň dávají prostor, aby si děti mohly mnohé prožít a pochopit samy.

Možná tedy děti v Jaatě „jen jsou venku“. Ale právě tam se učí vnímat svět v souvislostech, naslouchat sobě i ostatním a pomalu si skládat vztah k místu, lidem i přírodě. A to je učení, které s nimi zůstává dlouho poté, co zvednou hlavu od hlíny a vykročí dál.